Sebepoškozování je chování bez vědomého a cíleného záměru zemřít, jehož důsledkem je poškození tělesné integrity. Často se jedná o symptom psychické nepohody. Může sloužit jako strategie pro zvládání silných, nepříjemných pocitů, napětí či stresu, ale také může jít o nástroj kontroly (např. nad svým tělem) či trestu, o způsob komunikace nebo se tím jedinec dostává do kontaktu sám se sebou. Mezi nejčastější formy sebepoškozování patří řezání se, pálení se, polykání léků, rozrušování hojících se ran, kousání se či vytrhávání vlasů.
Je důležité nezlehčovat sebepoškozování a brát ho vážně.
Sebepoškozování je často uváděno jako problematika dětí a dospívajících. Statistiky poukazují na začátek kolem 12. roku dítěte. Sebepoškozování se ale týká i dospělých a seniorů.
Několik dalších mýtů je často spojováno s tématem sebepoškozování. Nejčastěji zaznívá představa, že sebepoškozování je pouhý pokus o upoutání pozornosti. Spousta dětí i dospělých mají problém o sebepoškozování otevřeně mluvit. Říct si o pomoc pro ně znamená najít odvahu a sílu. Nezlehčujme tedy sebepoškozování a jeho možné dopady.
Sebepoškozování se týká dívek i chlapců (žen i mužů). I přesto, že motivace mohou být různé a techniky sebepoškozování se můžou lišit, sebepoškozování bychom měli brát vážně nehledě na gender. Zdrcující negativní pocity a myšlenky mohou vytvořit tlak, pro který nenacházíme možnost vyjádření nebo odbourání. Lidé při sebepoškozování používají své tělo pro uvolnění velkého fyzického a emočního napětí.
Některé z důvodů:
Je důležité si pamatovat, že existují jiné možnosti, jak se s takovou situací a tlakem vypořádat, a že existuje dostupná pomoc a podpora. Prvním krokem je obrátit se na někoho blízkého, na anonymní linku, nebo vyhledat jinou odbornou pomoc, abychom se vyhnuli dlouhodobým následkům.
